Krušné hory na Mostecku > Brandov a okolí

Brandovský hrad

Nad západním okrajem části Brandova zvané Kolonie se zdvihá poměrně výrazný zalesněný hřbítek. Na západní straně jeho svah příkře spadá z výšky několika desítek metrů k Načetínskému potoku, který zde tvoří státní hranici a na jihu se svažuje do postranního údolíčka potoka, který nemá oficiální české jméno (německy se mu říkalo Rossflössl). Východní strana ostrohu je nižší a podstatně méně strmá. Místo se tradičně nazývá Loupežnická skála; obyvatelé blízké německé vsi Rothentalu mu říkají Raubschloss, tedy Loupežnický zámek. Podle archeologických výzkumů tu kdysi stával malý hrádek, z nějž se do dnešní doby nedochovalo téměř nic. Ostroh je porostlý bukovým lesem a ze skály na jeho jižním okraji se otvírá hezký výhled do údolí Načetínského potoka.

Zmínky o hradu nenacházíme v psané historii a neznáme ani jeho jméno, v literatuře se o něm hovoří jako o hradě u Brandova. Archeologické nálezy datují jeho vznik do druhé poloviny 13. století a zánik požárem okolo přelomu 13. a 14. století. Nevelký hradní areál zaujal vyšší jižní část ostrohu. Na vstupní, severní straně areál hradu zajišťuje do skály vysekaný příkop (na plánu označen číslem 1), který odděluje centrální část hradu od zbytku ostrohu. Jeho protisvah je přetvořen v jakousi širokou lavici, která sloužila k nástupu na můstek přes příkop. Se vstupem pravděpodobně také souvisí úpravy skály v čele jádra hradu. Původní přístupová cesta k hradu vedla jeho východním předpolím obloukem po vrstevnici a po překonání vnějšího valu (2) stoupala již uvnitř opevnění na zmiňovanou lavici. Místo vstupu cesty tvoří předěl ve východním opevnění hradu: severně od vstupu je v mírnějším svahu navršen val, naopak jižně, kde je svah strmější, se zbytky opevnění projevují pouze výraznou terénní hranou, na níž patrně bývala dřevěná palisáda. Podobné dřevěné ohrazení zřejmě také uzavíralo jižní část hradu (7). Zbytek západní části opevnění představuje rovněž stupňovitý zlom v terénu provázený v krátkém úseku valovitým útvarem (8), který je ale asi z pozdější doby. Pozůstatky příkopu i severní části východního valu jsou v terénu velmi dobře patrné. Vnitřní část hradiště je mimořádně malá, dlouhá pouhých 14 metrů. V jejím čele se na severní straně nachází malý (1,2 × 0,8 m) čtverhranný, do skály zasekaný objekt (4). Jeho severní strana je narušená, což neumožňuje rekonstrukci jeho půdorysu. Kromě tohoto objektu žádný další nález nelze s jistotou identifikovat, i když je pravděpodobné, že původně byla zastavěna i jižní část vrcholové plošiny (5). Povrch je zde rozčleněn několika menšími nevýraznými depresemi, které mohou být jak nevýraznými stopami původní zástavby, tak novodobého původu. Nálezy zuhelnatělých dřev dokládají, že hradní stavby byly dřevěné; ovšem bližší charakteristika stavební podoby objektu je neznámá. Lze ale předpokládat, že hrad byl pravděpodobně jen relativně malou a jednoduchou stavbou, v níž měly dřevěné konstrukce převahu. Na jihu ostroh vybíhá do výrazných a zdaleka viditelných skalnatých útesů (6). Právě k nim se váží ona v úvodu zmiňovaná označení Loupežnická skála, resp. Loupežnický zámek.

Hrad u Brandova
Brandovský hrad - pohled na hradní pahorek od východu. Vpravo je patrný příkop oddělující hradní areál od zbytku ostrohu; a před ním pozůstatek valu. Stav v srpnu 2003.

Zajímavé je, že pozůstatky hradu byly v terénu identifikovány až v roce 1986. Hlavní podíl na tom měli A. Kirsche a D. Geyer, němečtí amatérští zájemci o historii Krušnohoří a dlouholetí spolupracovníci drážďanského Landesmusea für Vorgeschichte. K návštěvě ostrohu je podnítily jednak pověsti, dochované jak v písemné podobě (například v německé vlastivědě z roku 1908), tak na německé straně i v ústní tradici, jednak staré mapy z konce 16. století, které v těchto místech uvádějí v úvodu zmiňovaný německý název Raubschloss. První návštěvu hradiště uskutečnili na jaře 1986. Již tehdy na základě geomorfologie terénu konstatovali, že poloha je vhodná pro opevněné sídlo. Kromě toho odtud získali několik keramických střepů, které předali pracovnici expozitury Archeologického ústavu Most Evě Černé. Tyto střepy byly rámcově datovatelné do 13. století. Ještě v témže roce byla realizována druhá prohlídka naleziště společně s E. Černou, při níž se podařilo objevit nové střepy, ale také podle terénních pozůstatků jednoznačně prokázat existenci hrádku. Od té doby byla lokalita archeology navštívena vícekrát a opakovanými povrchovými průzkumy v letech 1986 - 89 byl odtud získán poměrně početný soubor nálezů zahrnující 128 zlomků vrcholně středověké keramiky a jeden silně zkorodovaný hřebík. V sutích na východních a jižních bocích hradního pahorku se vyskytují kameny se stopami přepálení a těsně pod slabou vrstvou lesní půdy se nacházejí kusy zuhelnatělých dřev. Právě z těchto bočních partií pochází podstatná část archeologických nálezů. Velký počet střepů byl také získán z míst narušení do skály zasekaného objektu. Na západních svazích ostrohu se střepy vyskytovaly jen sporadicky.

Budeme-li předpokládat, že v době vzniku hradu zasahovalo české území až do těchto míst, pak je pravděpodobné, že hrad vznikl z podnětu českého panovníka, patří tedy mezi tzv. horské hrádky. Z umístění hradu v těsném sousedství hranic českého království a brodu přes hraniční potok lze usuzovat na některé jeho funkce. Sloužil například jako opěrný a strážní bod. Další význam vyplýval z polohy hradu u dálkové cesty spojující České země se Saskem - mohl sloužit jako místo odpočinku před nebo po překonání namáhavého úseku horským terénem. Průběh stezky se podařilo zrekonstruovat v úseku od německého města Olbernhau až k Malému Háji na českém území. Tato cesta procházela v těsné blízkosti brandovského hradu a jeho propojení s ní je v terénu dodnes zřetelně patrné. Od hradu cesta vedla severním úbočím Kamenného vrchu do Malého Háje a podle jedné z hypotéz dále pokračovala přes osady Pyšná a Drmaly do Chomutova. Svědčí o tom nálezy mezi Drmaly a Pyšnou a také fakt, že na mapě z roku 1602 je její úsek mezi Brandovem a Malým Hájem nazýván Comutauer Strasse. Kdy tato cesta vznikla, nemůžeme spolehlivě určit, stalo se tak asi někdy na počátku vrcholného středověku. Pokud připustíme souvislost mezi cestou a brandovským hradem, můžeme předpokládat, že byla používána již ve 13. a 14. století. Poměrně brzy však začala ztrácet svůj význam, což se patrně projevilo také v opuštění hradu a od konce 16. století nejspíš byla používána jen omezeně.

Nejlepší přístup ke zbytkům hradu je od modře značené cesty vedoucí z Brandova do Gabrieliny Huti. Těsně za posledním domem osady Kolonie po pravé straně cesty odbočíme po zarostlé stezce vpravo a terénem vystoupáme až na vrchol hradiště. Jiná možnost je sejít po modré značce ještě o kousek níže, kde se cesta stáčí vpravo. Přejdeme bezejmenný potůček vytvářející postranní údolí a před skalnatým hřebenem odbočíme vpravo a vystoupáme k vrcholu. Tato varianta je sice náročnější, nemusíme se ovšem prodírat kopřivami zarostlou stezkou.


Pověsti o Loupežnické skále

Loupežnická skála
Loupežnická skála - pohled od centrální části Brandovského hradu. Z náhorní strany je skála snadno přístupná a z jejího vrcholu se otvírá hezký výhled do údolí Načetínského potoka.

Pověst vypráví, že skála dostala své jméno podle loupeživého rytíře, který zde kdysi bydlel. Když rytíř jednou podnikal tažení za kořistí, přepadli hrad jeho nepřátelé. Obsadili ho a chtěli si na rytíře počkat, využít přesily a zajmout jej. Vracející se rytíř ovšem včas rozpoznal léčku a aby unikl zajetí, rozhodl se k odvážnému činu. Se svým koněm skočil z příkrého svahu do údolí. Při pádu se smrtelně zranil a po chvíli svým zraněním podlehl. Loupežníkův hrádek se pak prý propadl do země.

Další pověst vypráví o šedivém mužíčkovi, kterého poblíž Loupežnické skály potkal chlapec z hájovny. Mužíček ho zavedl k tajným dveřím, jimiž vstoupili do velké místnosti. Bylo zde prý uloženo velké množství peněz a chlapec si z nich mohl každý den odnést určitou sumu. To trvalo až do doby, kdy se mladík chtěl pochlubit svému kamarádovi a ukázat mu skrytou klenotnici. Dovnitř se sice oba vešli, ale ven ze zamčené jeskyně se jim už dostat nepodařilo.

A poslední pověst vypráví o bílé paní. Když se na Svatodušní pondělí (tj. pondělí, které následuje sedm týdnů po velikonočním pondělí) po bohoslužbě v kostele zhasnou svíčky, otvírají se v Loupežnické skále tajné dveře a bílá paní vychází ven. Pokud využijete tohoto času, můžete si z jeskyně odnést skrytý poklad. Máte na to ovšem jen půl hodiny, protože pak bílá paní zas zmizí a s ní i vstup do skály. O tom věděl i jistý muž ze saské vísky Rothental, která leží přímo proti Brandovskému hradu za hraničním potokem. Když bílá paní vystoupila ze skály, právě hrál na housle. Vybídla ho, aby jí něco zahrál. Muž nebojácně překročil hraniční potok a hrál své nejhezčí melodie doufajíc, že bude bohatě odměněn. Avšak bílá paní jen naplnila jeho pouzdro na housle listím a zmizela. Rozezlený muž s ním zlostně zatřásl, až z něj listí vypadalo a utíkal domů. Tam našel v pouzdře tři lesklé tolary. Uvědomil si svou chybu, ale už bylo pozdě. Vrátil se sice rychle zpět, ovšem nenašel ani bílou paní ani zahozené listí. Podobná událost se přihodila i jednomu rybáři, který chytal ryby v Načetínském potoce. Tomu dokonce tři bílé paní naplnily tři pytle.

LITERATURA
Anderle, J. - Černá, E. - Kirsche, A.: Neznámý hrad u Brandova v Krušných horách, Castellologica Bohemica 3, str. 125 - 130
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 2000
kolektiv autorů: Heimatkunde des Brüxer Schulbezirkes, Das Raubschloss bei Brandau, Deutscher Lehrerverein, Most 1908
~ Kirsche, A.: Auf den Spuren einer alten Sage das „Raubschloss“ gefunden, Erzgebirgische Heimatsblätter 3, str. 65 - 68

PODĚKOVÁNÍ
Můj dík patří Pavlovi Vaníčkovi za sehnání článku ze sborníku Castellologica Bohemica.