Krušné hory na Mostecku > Černice a okolí

Albrechtické údolí

Opuštěné a obtížně přístupné údolí na středním a dolním toku Albrechtického potoka je jedním z míst, která vypadají i dnes docela divoce. Potok tu protéká hlubokou roklí s příkrými svahy, porostlými bukovými lesy, z nichž tu a tam vystupují skály a na velké části svého toku vytváří divoké peřeje.

Albrechtický potok pramení u Mikulovic na severovýchodním úbočí Liščího vrchu ve výšce 829 m. Nejprve teče k východu a protéká Dřevařským rybníkem. Dřevařský rybník, dříve nazývaný Flössteich (Plavební rybník), leží 1,5 km jihozápadně od Nové Vsi v Horách. Byl založen v době baroka a jak naznačuje jeho název, pomáhal při plavení dřeva po Albrechtickém potoce. Rybník s čistou vodou je skvělým místem na koupání, ovšem i v létě je zde studená voda (leží v nadmořské výšce 770 m).

Pod Dřevařským rybníkem obrací Albrechtický potok svůj tok nejprve k jihovýchodu a záhy k jihu a začíná zde ono Albrechtické údolí, které je směrem k jihu stále hlubší a o němž budeme ještě podrobněji mluvit. Údolí končí na úpatí hor nad silnicí vedoucí z Černic k zámku Jezeří. Po opuštění údolí se Albrechtický potok již pod horami na tzv. Jezerní louce dělil na dvě ramena, kterými jižně od Horního Jiřetína ústil do řeky Bíliny. V 50. letech 20. století byl v důsledku postupující těžební činnosti tok potoka několikrát přeložen; nejprve protékal po východním okraji Albrechtic a ústil do vodní nádrže Dřínov. Před její likvidací byl severně od Albrechtic zaústěn do Albrechtické štoly, jíž protéká dodnes. Po opuštění štoly teče umělým otevřeným korytem po úpatí hor nejprve k severovýchodu a posléze k jihovýchodu až k jižnímu okraji Horního Jiřetína, kde v nadmořské výšce 237,6 m ústí do Jiřetínského potoka.

Albrechtický potok dostal své jméno podle Albrechtic, obce, která ležela jižně od spojnice Černice-zámek Jezeří a byla zbourána kvůli těžbě uhlí. V minulosti byl Albrechtický potok nazýván též Černá voda, Mikulovický potok nebo Černický potok, v dolní části také Plavecký potok a jeho údolí Plavecké, zřejmě podle původního německého názvu Flössbach. Tato jména dokazují, že se po potoce v minulosti plavilo dřevo. V dolní části údolí nad dnešní Albrechtickou štolou bývala pila, z níž se dochovaly jen zbytky základů. Na několika místech na dolním toku potoka jsou patrné stopy po úpravách břehů.

Albrechtické údolí
Albrechtické údolí - peřeje ve střední části. Na snímku je jeden z nejvyšších skalní stupňů, přes který potok přepadá. Vznikl zde tak miniaturní dvoumetrový vodopád.
Cestu údolím začneme v jeho dolní části poblíž bývalé pily u betonové zdrže nad Albrechtickou štolou. Zde odbočuje od modře značené turistické cesty z Horního Jiřetína na Jezeří lesní cesta vpravo do údolí. Po několika desítkách metrů přejdeme na levý břeh potoka. O kus dál odbočuje vpravo cesta vedoucí k neznámému hradu u Albrechtic, my se však dáme rovně. Po několika desítkách metrů cesta končí. Údolí v těchto místech nabývá na romantičnosti, po levé straně vidíme malé strmé odlesněné postranní údolíčko s poetickým názvem Jasanová dolinka a nad ním začíná skalnatý hřeben, který se táhne ode dna údolí příkře vzhůru a který končí Josefininou skálou. První skála na ostrohu vlevo se jmenuje Kančí stěna. Vydáme se po pěšině, která stoupá ode dna údolí vpravo nad potok.

Potok hluboko vlevo pod námi teče několika rameny přes mohutné balvany a vytváří krásné peřeje. Dno údolí poměrně strmě stoupá a záhy se dostaneme k lávce přes potok, tvořené dřevěnými kládami. Přejdeme na druhou stranu a pokračujeme po pravém břehu potoka. Za vyššího stavu vody je lávka a následující část cesty zaplavená a schůdná jen s obtížemi. Ovšem i za sucha za lávkou cesta končí. Pokračujeme místy, která byla kdysi cestou, ale povodně (a zvláště ta v srpnu 2002) údolí dokonale vypláchly a povrch původní cesty odnesly pryč. Zůstaly tu jen mohutné ohlazené rulové balvany, oddělené výmoly, tůněmi a naplaveninami, které se musí obcházet a přeskakovat. Po překonání tohoto problematičtějšího úseku začneme opět poněkud stoupat a po zarostlé pěšině přijdeme na rozsáhlou mýtinu se zajímavými skalními útvary na levé straně údolí. Potok po pravé straně opět vytváří výraznější peřeje a v místě, kde se k potoku zprava přibližuje skalní útvar, dokonce miniaturní dvoumetrový vodopád (viz foto). Za mýtinou je pěšina již méně výrazná; držíme se levé strany údolí, vpravo mineme pozůstatek roubeného objektu, po levé straně zůstane bažina a přímo před sebou máme cestu, která nás z údolí vyvede ven. Údolím se sice dá pokračovat podél potoka, ovšem žádná cesta ani pěšina podél něj nevede, proto je nutné většinou jít přímo korytem, což lze bez namáčení jen obtížně a za vyššího stavu vody prakticky vůbec. Potok zde protéká poměrně úzkou roklí, sevřenou z obou stran velmi příkrými stěnami, přepadá přes četné skalní prahy a kameny a vytváří tu mohutné peřeje.

Spokojíme se proto s tím, co jsme viděli a dáme přednost cestě ven z údolí. Cesta nejprve docela strmě stoupá, po několika stech metrech přijdeme přes podmáčený úsek k rozcestí tří cest. Nacházíme se na tzv. Eleonořině výšině. Pokud bychom se vydali cestou vpravo a mírně zpět, došli bychom po několika desítkách metrů k desetimetrové skalní věži zvané Strážce potoka.

Po případném návratu od skály pokračujeme rovně, teď již prakticky po rovině až na další rozcestí, kde se dáme vpravo. Nedlouho po odbočení přijdeme na asfaltovou silničku. Pokud odbočíme vlevo, vyjdeme ve dvou serpentinách o něco výše na křižovatku s další silničkou, po níž prochází zeleně značená cesta z Jezeří do Hory Svaté Kateřiny. Při cestě do údolí v opačném směru je ta správná cesta první odbočka vpravo krátce po průchodu levotočivou zatáčkou.