Národní přírodní rezervace Jezerka

GEOMORFOLOGIE

Jedna z menších rulových skalek nacházející se nad cestou v severní části rezervace.

Území rezervace je součástí tzv. krušnohorského krystalinika, jehož dnešní podoba vznikala nesmírně dlouhým geologickým vývojem. Před více než půlmiliardou let zde bývalo moře, jehož usazeniny podléhaly metamorfóze, při horotvorných procesech jimi pronikalo magma, ze kterého po další přeměně vznikly ortoruly, téměř výhradní stavební materiál území. Vystupuje zde především hrubozrnná dvojslídná až biotitická okatá a plástevnatá ortorula, pouze do severního okraje území zasahuje poloha reliktního granitu (žuly). Nízký stupeň přeměny vykazují horniny některých vrcholových skalek, které se počítají k žulorulám. Po vzniku přeměněných hornin v období hercynského vrásnění nastalo dlouhé období relativního geologického klidu, ve kterém převládaly procesy zvětrávání a denudace, kterými se oblast proměnila v parovinu. Alpinské vrásnění na konci druhohor a ve třetihorách však reliéf velmi pozměnilo. Vzniklá klenba byla podélně i příčně rozlámána a podél jihozápadně-severovýchodní linie jednostranně vyzdvižena nad současně pokleslou podkrušnohorskou kotlinu. Na krátkých příčných zlomech byla založena síť potoků, které erozí a odnosem reliéf dále modelovaly spolu s gravitačními pohyby. Tento proces, v závislosti na klimatických změnách, trvá dosud.
Nejnápadnějším prvkem zdejšího reliéfu jsou rulové skály a skalky. Mrazové zvětrávání v nich vytváří pukliny a praskliny a formuje skály na příkřejších místech do podoby tzv. mrazových srubů a srázů. Dalším stadiem mrazového zvětrávání je balvanové nebo kamenné pole. Na území rezervace jsou patrná stadia starších modelačních fází i relativně nedávné modelace (ostrohranné sutě na jihozápadním svahu). Suťová pole jsou vystavena dalším vlivům, zejména gravitaci a proudící vodě. Mezi útvary složené z takto přemístěného materiálu patří skalní bloky rozvlečené soliflukcí (klouzáním po roztálé půdě) v chladných poledových obdobích a dejekční a suťové kužele. Dejekční kužele vznikají z vodou přinesených hornin u ústí svahových toků do roviny v důsledku náhlého snížení rychlosti a unášecí síly vody. Patrné jsou zejména v údolí Vesnického potoka, i když zde byly místy překryty úzkou aluviální nivou. Nejmohutnější jsou však úpatní kužele z přemístěných produktů rozpadu horniny, které tvoří souvislý pás na úpatí zlomového svahu a zmírňují tím jeho sklon. Na domodelování reliéfu do současné podoby se vedle mrazového zvětrávání podílelo též gravitační rozsedání skalních bloků podle vertikálních tektonických poruch, vyvolané postupnou destrukcí méně odolných částí horniny při úpatí skalních výchozů, zapřičiňující podkopání a následné rozsedání skal. Tímto pochodem jsou skály přeformovány až v jakési věžovité útvary a posléze destruovány dalšími morfogenetickými procesy. Všechna stadia vývoje reliéfu jsou patrná zejména jižním a jihozápadním svahu hory Jezeří. Půda na území rezervace je extrémního rázu, ochuzená, mělká až skeletová.
Pro laiky jsou zajímavé především nejrůznější skalní útvary, které vytvářejí jedinečný geomorfologický kolorit území rezervace. Kromě vrcholových skal to jsou různé věže, bašty, cimbuří a viklany, vypreparované při erozi ruly. Ve zdejší oblasti unikátním výtvorem je rulová skalní brána v západním svahu údolí. Za zmínku stojí také rozsedlinová jeskyně, několik skalních oken a výklenků. Území Jezerky je však poměrně chudé na útvary mikroreliéfu, protože se zde výběrová chemická eroze téměř neuplatnila.
Zdejší skály představují poměrně rozsáhlý horolezecký terén místního významu. Jednotlivé skalní útvary jsou roztroušeny v příkrém svahu a navíc ukryty v husté vegetaci. Horolezecká činnost zde byla provozována již v předválečném období a pak v 60. letech 20. století. Registrováno je několik desítek skal a zhruba sto cest téměř všech stupňů obtížnosti. V současnosti je zde ale horolezecká činnost z důvodu ochrany rezervace zakázána.

VEGETACE
I laika na první pohled zaujme rozmanitost a doslova romantická krása lesních společenstev. Vegetace je zde z větší části přirozená, její současný stav se příliš neliší od společenstev klimaxových (takových, která by v daných klimatických podmínkách vznikla dlouhodobým vývojem bez ovlivnění člověkem). Lesní společenstva rezervace jsou zonálního (tj. na nadmořské výšce závislého) i azonálního charakteru. Jejich komplex poskytuje velmi ucelený, na jiných místech oblasti již neexistující obraz zonálních vegetačních pásem Krušných hor. V převážné části území se jedná o velmi staré porosty. Existenci společenstev azonálního charakteru podmiňují mj. osobité fyzikální vlastnosti různých útvarů reliéfu na území Jezerky (např. reliktní bory na skalách a jasanové měsíčnicové javořiny). V rezervaci se vyskytuje více než dvacet lesních typů, což dokládá velké přírodní bohatství jejího nevelkého území. Sledování vlivu průmyslových exhalací na růst zdejší vegetace ukázalo, že lesní porosty v původní druhové skladbě jsou schopny účinně čelit zhoubnému vlivu znečištění ovzduší. I přes velké zatížení exhalacemi zde les vykonával a vykonává své mimoprodukční funkce, přirozeně se obnovuje a přispívá k udržení rovnováhy krajiny.
Květenu Jezerky představují především bučiny, v menší míře se uplatňuje doubrava, lipová javořina, suťový a roklinový les i maloplošně se vyskytující ostrůvky s porostem borovice lesní, jeřábu ptačího (tzv. reliktní bory) a jen výjimečně (kromě vrcholové partie) smrkové monokultury. V podrostu roste řada chráněných rostlin včetně velmi bohaté populace měsíčnice vytrvalé, udáván je výskyt např. oměje vlčího, okrotice dlouholisté, lilie zlatohlávku, v okrajových částech a v doubravě byla nalezena i bělozářka liliovitá a koprník štětinolistý.
Zvláštností květeny rezervace je to, že zde řada teplomilných rostlin doubrav značně překračuje horní hranici svého obvyklého rozšíření. Je to umožněno výrazným a příkrým zlomovým svahem Krušných hor, který zde vystupuje z pánve. Mezi tyto rostliny patří např. bělozářka liliovitá a keř dřín obecný, které se jinak vyskytují až v Českém středohoří a jinde v Krušných horách nerostou. Modelace reliéfu umožňuje výskyt některých druhů stínomilných a vlhkomilných, z nichž nejnápadnější je měsíčnice vytrvalá.
Celkově lze květenu Jezerky hodnotit jako druhově bohatou (celkem asi 200 druhů), spíše teplomilnou, bez typicky horských druhů.

Přehled a stručná charakteristika jednotlivých hlavních typů rezervace:

Lesní typy jsou seřazeny podle rostoucí nadmořské výšky svého rozšíření. Viz též mapka (převzata z průvodce NS SPR Jezerka).

Květnaté a bikové bučiny [na mapce oblast 2]

Na složení stromového patra se podílí jako převládající dřevina buk lesní, doprovázený javorem klenem. Zdejší bukové porosty dosahují stáří zhruba 250 let; přesto jsou stromy poměrně nízkého vzrůstu a malé hmotnosti - to nasvědčuje chudosti zdejších půd. Keřové patro úplně chybí nebo je vyvinuto pouze fragmentálně. Kromě zmlazujících stromů se v něm vyskytuje lýkovec jedovatý. Vlivem hustého závoje korun je také bylinné patro vyvinuto velmi slabě. Nejvíce je v něm zastoupena ostřice kuklonosná, jednotlivě pak jestřábník lesní, rozrazil lékařský, z mechů vytváří polštářky ploník ztenčený, rokyt cypřišový a dvouhrotec chvostnatý. Celkově se vegetačního složení těchto bučin účastní jen málo druhů.

Subxerofilní doubrava [3]

je rozšířena zejména na jihozápadním a západním svahu; v nadmořské výšce kolem 600 m se jedná o azonální výskyt - zdejší doubrava je prý jednou z nejvýše položených v ČR. Je značně prořídlá, s přestárlými jedinci na příkrém až strmém kamenitém svahu. Hlavní dřevinou je zde dub zimní; porost dosahuje stáří 200 - 300 let. Z ostatních dřevin, které hrají méně významnou roli, zde přistupuje jeřáb břek, javor babyka, ojediněle bříza bělokorá. Na rozdíl od bučiny je tento porost značně světlejší a jeho charakteristickým rysem jsou bohatě vyvinutá spodní patra. V křovinném převažují hlohy, kalina tušalaj, svída krvavá, vzácněji dřín; v podrostu se vyskytuje metlice křivolaká, kostřava ovčí, bika hajní a borůvka, na chudších a sušších místech roste i válečka prapořitá, ojediněle i teplomilné druhy, jako je kručinka německá, čilimníkovec černající a silenka nicí.

Lipová javořina [6]

Toto společenstvo se vyskytuje na hřebenech a temenech vrcholů, na sutích, na příkrých svazích, kolem skal a hřebenových zlomů. Stromové patro tvoří javor klen, lípa malolistá, ojediněle buk lesní a dub zimní. Keřové patro není charakteristicky vyvinuto. Jen ojediněle se objevuje bez černý a srstka. Brzy na jaře zde v podrostu převládá dymnivka dutá a prvosenka vyšší. Tyto časně se vyskytující se druhy jsou záhy vystřídány jinými, na dusík náročnými (nitrofilními) rostlinami jako je kyčelnice devítilistá a bažanka vytrvalá. Objevuje se také česnáček lékařský, kakost smrdutý, hluchavka žlutá a jiné. Bylinné patro obecně má výrazně nitrofilní charakter.

Suťový les

je vázán na území s výrazně členitým reliéfem, v našem případě na hluboké erozní údolí Vesnického potoka a sutě na jihovýchodním svahu. Ve stromovém patře se vedle suťových dřevin uplatňuje zvýšenou měrou buk. Suťový les je dobře vyvinut také na suťových rozpadech pod vrcholem Jezerky, na nádeštné jihozápadní straně, kde k dosažení příznivé vlhkosti ovzduší, která je jednou z podmínek rozvoje tohoto společentva, přispívá i zvýšená kondenzace mlh. Na jihovýchodním svahu se v tomto společenstvu uplatňuje jilm horní, javor mleč a klen, méně již lípy srdčité.

Reliktní bor

je označení pro společenstvo skalních ostrohů v bukovém stupni. Je tvořeno řídkým pororstem břízy, borovice lesní a jeřábu. Vzhledem k nepatrné rozloze je silně ovlivněno kontaktními společenstvy.

Odumřelý smrkový les (postižený imisemi) [8]

ve vrcholové části se nacházejí zbytky smrkového porostu. Byl vysazen na místě, které ekologicky neodpovídá této dřevině. Navíc byl porost postižen imisemi z nedalekých průmyslových závodů. Vlivem pěstování smrků na nevhodném stanovišti došlo k potlačení původního křovinného patra. Po proředění porostů se ve spodním patru druhotně rozšířila bříza a bez černý.

ZVÍŘENA
Jako podklad k navržení chráněného území sloužily především skutečnosti z lesnické typologie; o zvířeně území, s výjimkou lovné zvěře, nebylo téměř nic známo. Proto byl v letech 1974-77 prováděn faunistický výzkum Jezerky.
Lokalita je známa početným výskytem obratlovců vázaných na staré bukové porosty. Do současné doby zde byl zaznamenán výskyt 5 druhů obojživelníků, 5 druhů plazů, 63 druhů ptáků a 28 druhů savců; 24 z těchto druhů je uvedeno v seznamech zvláště chráněných živočichů. Z kategorie kriticky ohrožených je to zmije obecná, silně ohrožené obojživelníky zastupuje mlok skvrnitý. Ze silně ohrožených druhů ptáků zde hnízdí holub doupňák, krahujec obecný, lejsek malý a žluva hajní. Pozoruhodný je poměrně dobrý stav šelem, i když některé územím Jezerky jen procházejí. Do života v rezervaci se zdařile zapojily i některé cizí druhy jako daněk a muflon. Daňci pocházejí z chovu zavedeného Lobkovici již před rokem 1813; obývají hlavně strmé západní svahy. Mufloni zde byli vysazeni v letech 1910 a 1920, roku 1945 se k nim přidalo několik dalších muflonů, zahnaných na území Jezerky ze Saska; lze je pozorovat zejména ve východní části NPR.
Významná je rovněž fauna bezobratlých - zdejší duby a buky hostí velké množství hmyzu. Byli zde nalezeni četní tesaříci - i v Čechách vymírající tesařík alpský - typický pro zachovalé bukové lesy. Dalšími nápadnými brouky jsou roháč velký a zlatohlávek zlatý. Byl zde zjištěni také krajník hnědý a vzácný vějířník nápadný, žijící v hnízdech vos. V rezervaci byl rovněž zaznamenán výskyt 19 především lesních druhů měkkýšů. Pozoruhodná je hrotice obrácená, trojlaločka pyskatá a zuboústka sametová.
Druhové spektrum obratlovců ukazuje, že z hlediska faunistického a ekologického náleží zdejší fauna k lesní zvířeně podhorského charakteru. Typické horské faunistické prvky zde téměř chybějí. Naopak zde žije mnoho teplomilných obratlovců, obývajících ve střední Evropě převážně nížiny a pahorkatiny.

ANTROPOGENNÍ ZÁSAHY
Zásahy člověka do terénu jsou zde omezeny na minimum. Řídká síť starých cest je vedena nenápadně terénem. Na jejich vybudování v příkrých svazích měli zásluhu především Lobkovicové, kteří je využívali při lovu. Řada stezek je dnes ale sesutá a zarostlá a v terénu sotva postřehnutelná. Na několika místech v rezervaci jsou pozůstatky po starém a málo úspěšném dolování - staré štoly a odvaly materiálu z nich vytěženého. Kolem roku 1830 (?) bylo na území pátráno po stříbrné rudě a pravděpodobně také po železných rudách, v souvislosti s jejich těžbou u Červené Jámy. Z tohoto období se zde zachovala jedna štola v údolí Vesnického potoka. Dvě další krátké štoly (jedna z nich se nachází přesně v severovýchodním cípu rezervace) pocházejí z období po druhé světové válce, kdy se v Krušných horách započalo s intenzivním geologickým průzkumem. Malými plochami jsou zde zastoupeny další antropogenní formy a útvary - patří sem přehrada, louka pod hrází a kolem vodojemu. Obě louky jsou udržovány lidskými zásahy. V minulosti to byl i hrad Starý Žeberk, který stával na vrcholu Jezerky. V roce 1981 byla otevřena 1,8 km dlouhá naučná stezka procházející rezervací (tzv. modrá stezka - podle barvy turistické značky, která po této cestě kdysi vedla). Do dnešní doby z ní kromě několika spadlých tabulek nic nezbylo - příkrá pěšina je částečně zarostlá a na několika místech dokonce sesutá.

SOUČASNÉ PROBLÉMY
Rezervace je negativně ovlivněna provozem rozsáhlého hnědouhelného lomu Československé armády. Lom, jehož okraj leží asi 50 m (!) od jižní hranice rezervace, tvoří několik desítek metrů hluboký a více než 3 km široký zářez o délce více než 10 km. Ačkoliv byla v předstihu učiněna opatření k zajištění stability svahu a vodohospodářských poměrů, a přes trvalý monitoring, který zajišťuje provozovatel lomu, patří tato rezervace k nejohroženějším v Ústeckém kraji. V důsledku nepromyšlené báňské činnosti dochází v dolní části rezervace k sesuvům. Území Jezerky je také pod vlivem průmyslových exhalací, i když v tomto směru se situace oproti minulosti velmi zlepšila.

POZNÁMKY
Pozemky v NPR Jezerka patřily k panství Lobkoviců, kteří sídlili na nedalekém zámku Jezeří. První záznamy o zdejších lesích pocházejí již z počátku 19. století. Území rezervace bylo kdysi součástí tzv. Malé jezeřské obory, zřízené v roce 1908. Lesní porosty Jezerky byly již od začátku 20. století vyloučeny z běžného obhospodařování (tzv. lesy bez úpravy výnosů) a tedy ponechány v podstatě přirozenému vývoji. Vzhledem k místnímu reliéfu totiž ustupuje do pozadí vlastní produkce dřeva a mnohem většího významu nabývají ostatní funkce lesa jako např. půdoochranná, půdotvorná, protierozní a vodohospodářská. Ještě před vyhlášením rezervace bylo území Jezerky částí přírodního parku, který se rozprostíral mezi údolím Vesnického potoka a Mariánským údolím a chránil tamní přirozené dubové a bukové porosty. V roce 1992 byl status chráněného území změněn ze státní přírodní rezervace na národní přírodní rezervaci. Lesy na území Jezerky byly ušetřeny větších lidských zásahů až do června 2001. Tehdy byla v souladu s plánem péče o rezervaci (!) vykácena rozsáhlá plocha starého bukového lesa v centrální části NPR (nad přehradou a na úbočí Jedlové). Podle lesních hospodářů bylo nutné zasáhnout, neboť stromy byly přestárlé a napadené hnilobou, vyvolal však rozhořčení a protesty ekologických organizací. Zásah, jakkoliv oprávněný, se rezervace velmi dotkl. Je tak trochu ironií, že nedaleko míst, kde byla z důvodu ochrany přírody zrušena turistická stezka, rozjezdily lesnické stroje příkrý svah a koryto potoka. Na území sice bude provedena rekultivace, ale návrat ke stavu před vykácením bude trvat minimálně desítky let. V současné době na území rezervace probíhá v rámci celostátního úkolu tzv. biomonitoring - dlouhodobé sledování rostlin a živočichů na několika vytyčených plochách.

PRO PŘÍPADNÉ NÁVŠTĚVNÍKY
Rezervace je poměrně vzdálená od míst dosažitelných veřejnou dopravou. Nejvýhodnější je jít ze zastávky MHD v Černicích kolem zámku Jezeří (k vrcholu Jezerky je to odtud něco přes 5 km, ale pěkně do kopce), případně lze využít zastávku ČSAD Nová Ves v Horách, Červená Jáma (odtud je to sice téměř 7 km, ale jen stoupání tvoří jen polovinu cesty a je pozvolnější než v předchozím případě). Do dolní části rezervace je možné celkem pohodlně dojít ze zastávky ČSAD ve Vysoké Peci, případně opět z Černic kolem zámku Jezeří. Autem lze dojet na parkoviště pod zámkem Jezeří, případně do Vysoké Pece. Sejít z vrcholu Jezerky do spodní části NPR lze po pěšině, po níž kdysi vedla modrá a později žlutá značka a naučná stezka; je jen třeba věnovat zvýšenou pozornost orientaci a v horní polovině ve vlastním zájmu nescházet ze stezky (orientace ve skalách je velmi obtížná a navíc hrozí nebezpečí pádu z velmi příkrého svahu). Při cestě zdola nahoru je největším problémem najít tu správnou pěšinku, která vás vyvede až na vrchol. Cesta tímto směrem je poměrně namáhavá (převýšení 350 m na délce něco přes 1 km). Na území rezervace se smí chodit pouze po značených cestách.

LITERATURA
Bárta, Z.: Suchozemští obratlovci státní přírodní rezervace Jezerka in Sborník Okresního muzea v Mostě, Okresní muzeum, Most 1981
kolektiv autorů: Průvodce naučnou stezkou SPR Jezerka, ONV Most, Most 1985
Hilbert, E.: Floristické zajímavosti Jezerky, Kulturní kalendář Mostecka 1967, č. 3, str. 34 - 35
Konečný, L. J.: Mostecký prales, Kulturní kalendář Mostecka 1966, č. 2, str. 24
Konečný, L. J.: Nová státní přírodní rezervace na Mostecku, Kulturní kalendář Mostecka 1969, č. 4, str. 20 - 21
Kuncová, J.: Chráněná území v severních Čechách, KSSPP, Ústí nad Labem 1975
Kuncová, J. a kolektiv: Chráněná území ČR I, Ústecko, okres Most, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 1999
Počátečný, T.: Nová státní přírodní rezervace nebo mýty o Žeberku?, Kulturní kalendář Mostecka 1969, č. 6, str. 18 - 19
Šulcová, L.: Hnutí Duha: Težba dřeva v rezervaci je barbarstvím! in Severočeské deníky Bohemia, 22. 6. 2001