Krušné hory na Mostecku > Nová Ves v Horách a okolí

Mariánské údolí

Mariánské údolí je označení pro údolí Jiřetínského potoka mezi Mikulovicemi a horní částí Horního Jiřetína. Šest kilometrů dlouhé a poměrně hluboce zařízlé údolí tvoří jedinou přirozenou přístupovou cestu do západní části mosteckého Krušnohoří. Údolím proto již ve středověku vedla důležitá zemská obchodní stezka, kterou dodnes připomíná jméno jednoho z kopců nad Novou Vsí v Horách. Tím kopcem je Strážný vrch, vysoký 761,5 m, dříve nazývaný Wachhübel. Právě odtud byla kdysi střežena obchodní cesta z Horního Jiřetína přes hřebeny Krušných hor do Saska. Na Strážném vrchu byla v roce 1992 postavena větrná elektrárna s dvojramennou vrtulí o výkonu 320 kW, uvedená do provozu v únoru 1993. Od konce 90. let 20. století je mimo provoz. V roce 2003 poblíž vznikla další větrná elektrárna s tříramennou vrtulí o výkonu 1,5 megawattu, zprovozněná 16. srpna 2003. V listopadu 2004 pak poblíž vyrostla již třetí věž větrné elektárny, projektována je stavba dalších.
nápis
Mariánské údolí - nápis ve skále připomínající stavbu cesty v letech 1894 - 1896. Nachází se u cesty procházející napříč horní částí údolí směrem k vrchu Kopřivník.

Údolí na jihu a západě obklopuje mohutný masiv Kapucínského vrchu (742,9 m) a na severu Kopřivník (699,3 m). Při pohledu z pánevní oblasti tvoří údolí s buky porostlými okolními kopci a s Horním Jiřetínem zajímavý krajinný prvek. Po jihozápadní straně údolí, převážně nad pravým břehem potoka, vede silnice III/2541, postavená v roce 1902. Silnice s mnoha serpentinami překonává značné převýšení, každoročně se tu proto konají závody automobilů do vrchu. Na opačné straně údolí je lesní cesta, po níž vede žlutě značená turistická cesta z Horního Jiřetína do Nové Vsi v Horách. Před výstavbou silnice tudy jezdil od roku 1869 poštovní dostavník, od září 1909 poštovní automobil a později autobus. Ve středověku se tu pravděpodobně těžily rudy barevných kovů. Mariánské údolí je totiž nejspíš totožné s tzv. Skelným údolím (v originále Glasgrund), o němž máme doloženo, že se tam kdysi dolovalo. Hornickou minulost údolí připomíná i pověst o Mariánské jedli.

Název Mariánské Údolí (všimněte si velkého Ú) se rovněž používá pro osadu v dolní části Mariánského údolí. Její střed leží v nadmořské výšce 414 m. Osada původně administrativně patřila k Nové Vsi v Horách, ovšem od roku 1957 je částí Horního Jiřetína, s nímž dnes stavebně splývá. Jméno Mariánské Údolí (Mariental) se v písemných pramenech objevuje poměrně pozdě, poprvé až v roce 1845. V roce 1828 byl severně od Horního Jiřetína (tedy v dnešním Mariánském Údolí, ačkoliv se tehdy tak ještě nejmenovalo) postaven bavlnářský textilní podnik - přádelna, jejímiž zakladateli byli němečtí podnikatelé z Chemnitz. Přádelna a několik blízkých okolních domů vytvořilo vísku, která dostala jméno podle kněžny Marie Lobkovicové, rozené Valdštejnové, Mariánské Údolí. V roce 1889 přádelna vyhořela a na jejím místě byla v roce 1892 vybudována tkalcovna s novým technologickým vybavením poháněným parním strojem. Zajímavé je, že objekt dodnes slouží textilnímu průmyslu - působí tu textilní podnik Triola.


Pověst o Mariánské jedli aneb bouřlivá svatba

Oblast Mariánského údolí poprvé významněji ožila v někdy na přelomu 15. a 16. století, tedy v době, kdy rozkvétalo rudné dolování v Krušných horách. Také sem přišli horníci a začali hledat stříbro, měď a jiné kovy. Usadili se v místě, kde se údolí poněkud rozšiřuje podél potoka přitékajícího směrem od Lniště (tento potok se dříve nazýval Saatzer Bach), postavili si dřevěné chýše a když nalezli ložiska stříbra, také drtírnu rudy a hamr, poháněné vodou potoka. Rozdrcenou rudu tavili v huti v žáru dřevěného uhlí, které uhlíři pálili v milířích stále dál a dál od osady. Jak ustupoval les, obkroužila osadu i políčka a lidem se tu dařilo stále lépe.

Každou neděli scházeli obyvatelé hornické osady do Horního Jiřetína do kostela a na hornických chlapcích prý mohla oči nechat nejedna tamní dívka. A tak se stalo, že se do jedné z jiřetínských dívek zakoukal sám důlní. Jejímu otci, bohatému sedlákovi, se nápadník líbil a netrvalo dlouho, a začala se chystat svatba. Sedlák a důlní se předháněli množstvím jídla a pití, které každý dodá ke svatebnímu stolu a všechno nasvědčovalo tomu, že se o svatbě sedlákovy dcery s panem důlním bude mluvit hodně daleko za hranicí kraje.

Očekávaný den nastal v červenci. V horku se vracel z Horního Jiřetína svatební průvod do hornické osady. Osadníci vítali vřele celou společnost, která se usadila pod staré stromy, kde již pro ně byla připravena bohatá hostina. Radost a veselí zněly daleko do ticha údolí. K večeru, zrovna když byla oslava v nejlepším, přerušilo veselou náladu náhlé zaburácení a přes hory se hnaly černé mraky. Netrvalo dlouho a v údolí se setmělo, blýskalo se a hřmělo. Mnozí svatebčané vstali a chystali se odejít, aby se ještě včas dostali domů. Když to zpozoroval ženich, uchopil naplněný džbánek, odešel na volné prostranství před budovou, zdvihl džbánek proti obloze a zvolal: „Ty tam nahoře, buď rozumný a nekaž mi moji svatbu. Na džbánku piva mi nezáleží, jen tu svoji vodu si podrž nahoře.“ Po těchto slovech mohutný blesk ostře rozzářil celé údolí a strašně zahřmělo. Mraky se protrhly a zalily zemi. Lidé prchali a hledali útočiště v nejbližších chýších. Průtrží mračen se změnily potůčky v dravý živel; zakrátko se údolím valila voda ničivou silou, vyvracela stromy, veškerá stavení odnesla i s lidmi, kteří se v nich skrývali. Ani drtírna neodolala; dolů do údolí byl snesen i těžký hamr. Nahoře po osadě nezbylo ani stopy. Katastrofu přežil jen jediný člověk, který se zachránil tím, že vystoupil ihned na stráň dost vysoko nad dnem údolí a schoval se v malé jeskyni. V celém kraji nebylo pamětníka takové pohromy. Až po Dolní Jiřetín byla pole a luka zaplavena a lidé vodou ohroženi. Hornická osada zmizela z povrchu zemského a s námahou ražené chodby byly zaneseny kameny tak, že se už nepodařilo zjistit jejich polohu.

Jako památku na popsanou událost zasadili lidé blízko místa, kde bývala drtírna rudy, mladou jedli a umístili na ni obrázek s Madonou. (Podle jiné verze této pověsti jen pověsili obrázek na jednu z jedlí, která zůstala u drtírny; podle další verze zasadili dokonce dvě jedle.) Jedle vyrostla v mohutný strom a dosáhla stáří asi 300 let. V 19. století se prý u ní zastavovali mnozí poutníci jdoucí do hor, aby se tu pomodlili. Na začátku 20. století z jedle zbyl jen třímetrový pahýl, měřící v obvodu 3,62 m. Byl již vykotlaný, obraz byl proto postaven do dutiny a pahýl stažen ocelovou páskou a chráněn stříškou. Nyní leží jeho zbytky povaleny kdesi pod starou cestou. Pro jistotu, aby se podobná událost neopakovala a aby voda v budoucnosti nenadělala takové škody, stavěli lidé pod Jiřetínem kamenné hráze zpevněné duby. Ty dnes sice vzaly postupně za své, mimo jiné díky výsypce dolu Obránců míru, ale voda svou ničivou sílu předvádí i dnes. Při povodni v srpnu 2002 rozvodněný Jiřetínský potok důkladně vypláchl celé údolí a dokonce i několik domů a zahrad v horní části Horního Jiřetína.

LITERATURA
Foitschek, J.: Pověst o Mariánské jedli in Kulturní kalendář Mostecka 1965, č. 3, str. 9-10
Ježková, M.: Čertova voda, Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem 1986
kolektiv autorů: Heimatkunde des Brüxer Schulbezirkes, Sage von der Bildertanne im Marientaler Grunde, Most 1908
(čer): Nová Ves v Horách: V kopcích je další větrná elektrárna in MF Dnes, 16. 8. 2003, str. 1
~ Doležal, J.: Z pamětí o starých dolech na Litvínovsku in Kulturní kalendář Mostecka 1962, č. 9, str. 3-4